Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola IV
"To je vážně zlej sen," konstatoval Kryštof po probuzení, když spatřil mimořádně vysoký počet nocležníků na pokoji číslo 813. Kromě čtyř stálých obyvatel postelí leželi na linoleu ve spacácích zachumlaní další dva kolegové nazývaní Hanis a Dolar.
"Vstávat, je ráno. Jděte toho ojížděče všeho, co vypadá jako ženská, vyhodit ze svýho pokoje!"
"Jdi se vycpat!" odsekl Hanis. "Já už tam byl v šest, tos' tady ještě chrápal jako dřevorubec."
"A pročpak jsi tam teda nezůstal?"
"Protože nejsem takový péro jako Vašek. Víš, kde on má postel, ne?"
"Jistě, vpravo nahoře."
"No právě, tak si představ, že má ještě navíc hlavu tak, že vidí Jirkovi do postele na nohy..."
"Počkej, to chceš říct, že tam dneska spal?"
"Jo. To muselo bejt pro Jiříka fakt něco extra vzrušujícího: Na jedný posteli šuká a Vašek na ně z druhý čumí."
"Pochybuju, že by čuměl, na to je příliš velkej slušňák."
"No tak nečuměl, ale i ta představa, jak mě někdo poslouchá, by mi stačila k naprostý impotenci. A vrchol toho je, že když jsem tam v těch šest vešel, tak ze Jirkovy postele čouhala nahá ženská prdel a o metr dál seděl Vašek u stolu, rozsvícenou lampu a učil se."
"To snad ne!?"
"To teda jo! Je to prostě řízek."
Náhle se bez zaklepání otevřely dveře a do pokoje vstoupil Jiří.
"Zdravíme okresní obtahovače," vítal příchozího Kryštof.
"Pánové, to byste nevěřili, co jsem dneska v noci zažil..."
"Teď nám tady Hanis vyprávěl, jak tě Vašek celou noc hlídal."
"Přesně. Já myslel, že taky vypadne, ale on nic a klidně usnul. A vrchol byl, když jsme byli v nejlepším, konečně rádi, že už chrní, začal najednou ze spánku mlaskat."
"A opravdu už spal?"
"Spal, on je zvyklej takhle mlaskat na Dolara, ten v noci chrápe jako zvíře. A úplnej vrchol byl ráno. Vzbudím se a v pokoji se svítí. Tak koukám, o co jde, a Vašek sedí u stolu a čte si skripta."
"A co jste udělali?"
"Normálně jsme slezli, oblíkli se a ona šla. A ten magor si dál čet'."
"Co to vlastně bylo za kočku?"
"Copak já vím? Potkal jsem ji včera v Káčku."
"Prase!" vmísil se do hovoru Dolar. "Víš aspoň, jak se jmenuje?"
"Simona. Nebo Sylva? Nebo tak nějak..."
"Jirko, Jirko, ty vilný dobytku! Copak tomu řekne Milena, až jí to napíšeme?" připojil se Hanis.
"Co by říkala? Ještě jsme se nevzali."
"A co budeš dělat s tou včerejší?"
"Nic, vždyť už jsem ji měl."
"Hovado!" zavrčel hovorem probuzený Martin. "Tebe bych do rodiny nechtěl!"
O několik dní později seděla karetní čtyřka Martin, Kryštof, Jiří a Jan Kočka zvaný Kocour u stolku a krátila si nudný podvečer, když se náhle otevřely dveře a vstoupila Jirkova nedávná noční láska.
"Nazdar," tvářil se Jiří udiveně. "Co tady děláš?"
"Vrať mi prstýnek!"
Oslovený bez námitek sáhl do kapsy a vylovil z peněženky zlatý kroužek. Dívka se otočila a s prstýnkem v sevřené dlani beze slova odešla.
"Tak to končívá," komentoval Kocour.
"Zdá se, že jí jedna noc stačila." přidal se Kryštof. "Asi jsi špatně reprezentoval..."
"Kecy, odvedl jsem standardní výkon."
"Dobře tři minuty, co?"
"No a? Copak jsem úderník? Dvě hodiny ať si ji jezdí někdo jinej!"
"Ty, Jiříku," ozval se Martin. "Když už o tom mluvíme, co myslíš, co je při souloži důležitější: délka přirození nebo technika styku?"
"Technika!" neváhal Jirka.
"No jo, zase jeden s malým ptákem!"
"A kdybych řekl, že délka?"
"Zase jeden, co to neumí. Ale abys neřekl, dám ti ještě jednu hádanku: Jsi kokot?"
"Jasně, že ne!"
Martin se na Jirku usmál a konstatoval: "Špatná odpověď!"