Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola VII
Poznat se co nejdříve se všemi sto dvaceti spolužáky z ročníku Kryštof příliš netoužil, především díky jasné představě, jak rychle by zase všechna jména zapomněl. Pokud mu ale někdo od prvních dnů utkvěl v paměti, byl to student nazývaný Pštros. Nikdo pořádně nevěděl, jak se tato podivná figurka vlastně jmenuje občanským jménem, ale přezdívka přesně popisovala její fyzický vzhled. Úžasně propadlý hrudník budil dojem, že jeho majitel strávil mládí v přetlakové komoře nebo pod lisem na ohýbání kolejnic, a vystupování vnucovalo otázku, zda dotyčný neměl pod silnými deformačními vlivy i hlavu.
Když Kryštof potkal Pštrosa tři dny po posledním možném termínu vykonání zkoušek za první ročník, vzpomněl si jen mimochodem na několik děsivých setkání z minulosti. Již první okamžik, kdy viděl nešťastníka stojícího na okraji plaveckého bazénu a gesty ne nepodobnými slavným výstupům Vlasty Buriana přesvědčujícího přítomného asistenta, že vstupní test z plavání vážně nebude ani zkoušet, neboť neumí ani trošinku plavat, zanechal neopakovatelný dojem něčeho těžko uvěřitelného.
Později se Kryštof se Pštrosem potkával na chodbách kolejí i fakulty a přestal podivuhodnou postavičku na čas vnímat, než se opět setkali v tramvaji při prodeji studentského časopisu. Zatímco Kryštof se snažil působit slušně a nepříliš vtíravě, Pštros pobíhal po vozidle jako postřelená veverka a volal: "Kupte si nejnovější číslo! V každém pátém vydání poukaz na sto dolarů!! Vražda oštěpem na třetí straně! Duševně chorý za pomoci vlivného politického příznivce vystudoval filozofickou fakultu!" a další šokující a neexistující titulky z nového vydání. Kryštof vystoupil na nejbližší zastávce a uvažoval, zda raději nevhodit zbytek neprodaných výtisků do odpadkového koše než být spojován pracovní spřízněností s evidentním bláznem, který se mezitím obdobně vrhal na cestující v tramvaji jedoucí zpátečním směrem.
Nyní se poznovu setkali na chodbě fakulty a rachitický student vůbec nevypadal nadšeně.
"Co je, vole?" otázal se Kryštof.
"Hochu, Krisi, neudělal jsem Mechaniku a nepovolili mi opakovat ročník," soukal ze sebe Pštros.
"Takže končíš?" vyzvídal Kryštof s nadějí v hlase.
"Pro fakultu jo."
"Jak to myslíš: pro fakultu?"
"Přece doma neřeknu, že mě vylili. Budu si psát zkoušky do indexu sám, naši stejně neznají podpisy profesorů."
Kryštofa tato neuvěřitelná myšlenka zarazila: "A co přídavky na děti? Jak to doma ukecáš, že ti na studijním nedali razítko?"
"Tak si tam nějaký prsknu sám," zazněla sebevědomá odpověď, jejíž autor již poznovu nabyl své vševědoucí nálady.
Pštros odešel a Kryštof pak ještě po dlouhý čas hledal každé ráno na stránkách novin věnovaných kriminálním případům zprávu o zadržení podvodného studenta mámícího ze státu příspěvky na imaginární studium. Nikdy ji ale nenašel a ani jeho cesty se již nikdy se Pštrosovými nezkřížily.
Snad Pštrosovi rodiče nebyli až tak naivní, jak se jejich syn domníval, anebo Kryštof nečetl místní studentský plátek tak pečlivě, aby si všiml noticky o vraždě bývalého univerzitního studenta oštěpem.