Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola X
Na úterní odpoledne bylo svoláno setkání všech studentů druhého ročníku do fakultní auly. Téma "Zimní výcvikový kurs" vzbudilo značná očekávání, zejména v souvislosti se všeobecnou popularitou vzpomínek staršího kolegy Bernarda, který si na zmíněné kratochvíli dokázal značně pochroumat tělesnou schránku a následně strávil dva měsíce v intenzivní péči lékařů.
"Vůbec se mi ten led na sjezdovce nezdál," vzpomínal smutný hrdina. "Ale Václavík říkal: 'Jeďte, absolvent mého výcviku tohle musí zvládnout!' Tak jsem teda jel."
"Jo, to teda jel," doplňoval obvykle Bernardův spolužák Kamil. "Vůbec nebrzdil a ujel nám hned za první zatáčkou. Pak najednou z té změti stop na svahu jedna vybočovala a mířila do lesa. A když jsme pak po ní vyjeli, ležela na sněhu nejdřív jedna hůlka, pak zlomený stromek s jednou lyží, asi o třicet metrů dál druhý zlomený stromek a až za ním tenhle pilot formule držka."
Ač výcvikový kurs přežil, Bernard svému osudu stejně neunikl, neboť jen několik týdnů po návratu z nemocnice vyhlásil soutěž v přecházení římsy v osmém patře koleje. Vzhledem ke značné podnapilosti však sám coby první závodník neudržel rovnováhu a po několika sekundách se zřítil na travnatý záhon před vrátnicí, kde ještě před příjezdem sanitního vozu zemřel.
Tragická smrt se stala vítanou záminkou pro vyloučení více než deseti problémových studentů z koleje, ač někteří z nich osudnému závodu vůbec neasistovali.
Bernardův spolubydlící řečený Krychle marně ukazoval jízdenku dokazující, že v době neštěstí seděl ve vlaku vzdáleném téměř sto kilometrů. O jeho osudu rozhodl několik měsíců starý incident, kdy byl v ranních hodinách nalezen zcela opilý na chodbě a při buzení zvrátil své útroby přímo na vedoucího koleje přezdívaného dle výrazu obličeje Ivan Dementěnko. Při jednání kárné komise se Dementěnkovi přes značnou snahu nepodařilo prosadit Krychlovo vyloučení a tak později využil příležitosti a zbavil se nekompromisně nepohodlného obyvatele svěřené budovy.
Kryštof cestou do auly zjistil, že na Bernarda nevzpomíná sám, neboť se k němu v půli cesty připojil Ronny a suše pravil: "Prej nám chtěj sdělit, že je povinná účast. Nejsem sice Bernard, ale při vzpomínce na loňskou cestou s mladou do Alp mám šoky ještě teďka. To bylo, ty vole, horší než nakládačka od ochranky Michaela Jacksona."
"Do prdele, to snad ne!!" rozčílil se Kryštof. "Já se jim vyseru na nějaký kursy! Na letním jsem se málem utopil a teď si mám ještě urazit pracky nebo co?"
"Řekni to těm blbům z katedry tělocviku! Stejně tam polovina z nich jede jen proto, aby mohli píchat naše holky," mínil Ronny.
"Myslíš," divil se Kryštof.
"Samozřejmě! Kdo myslíš, že tam jede z naší fakulty? Ani nezkoušej hádat. Kovář!"
"Cože? To prase?! V tom případě nechápu, proč to není povinný jen pro ženský. Leda, že by tam jel taky nějakej buzerant."
"Krisi, na tobě se mi líbí, jak seš praktickej. Já řeknu dvě věty a ty z toho uděláš drama na tři strany."
"Kecáš. Nebo mi snad chceš tvrdit, že už teď jasně nevidíš ty večery, kdy my budeme padat na hubu a asistenti na naše holky?"
--
Zpráva o povinné účasti se evidentně rychle roznesla, neboť již příchod vedoucích kursu do sálu byl provázen temným mručením přítomných. Když pak asistent Vejmola potvrdil povinnou účast všech studentů a sdělil výši kursovného, strhla se vřava.
"Já se vám na to vyseru!" zařval Ronny. "Za pět stovek si můžu pětkrát řádně zachlastat a místo toho mám někde jak kokot padat na hubu?"
"Upozorňuji vás, že jde o součást studijního programu, " varoval Vejmola.
"Jakýho asi," přidal z první řady Alfréd. "Já tady studuju matematiku a ne lyžování."
"Je to součást studijního programu," trval na svém asistent.
"Možná tak toho vašeho," hulákal Ronny na celý sál. "Víte vy vůbec, co jsou to lidský práva a že je v tomhle státě demokratický zřízení a platí tady listina lidskejch práv a svobod? Já si nedám poroučet od lidí, který nemaj ani tušení, jestli se integrál používá k výpočtům nebo k nabírání špaget!"
"Uvědomte si laskavě, co říkáte!" varoval rudnoucí Vejmola.
"Vy si to uvědomte! Snažíte se mi tady říct, že budu muset vyvalit pět stovek, ačkoliv je tady bezplatný studium!"
"Pokud se vám to nelíbí, jděte si tuto záležitost projednat s děkanátem. Já vám jenom oznamuji podmínky kursu."
"V tom případě jdeme!" zvedli se Ronny a Kryštof takřka současně. Spolu s nimi odešla ze sálu většina přítomných a v lavicích zůstalo sedět pouze několik pesimistů nevěřících v sílu studentského hlasu.
Děkan nebyl ve svém úřadu přítomen, ale jeho zástupce pro studijní záležitosti ochotně přijal desetičlennou delegaci vedenou Alfrédem.
"Již o té záležitosti vím, pan asistent Vejmola mi před chvílí volal. Budu o tom okamžitě jednat a pokusím se přehodnotit tuto část studijního plánu."
"Budeme velmi potěšeni, pane docente," nezapřel Alfréd své společenské vychování.
"Mám k vám ale jednu připomínku," otočil se proděkan na Ronnyho. "Předpokládám že jste diskusi vedl především vy..."
"Ano..." přikývl oslovený.
"V tom případě příště lépe volte slova. Pan Vejmola skutečně neví, k čemu se používá integrál, on totiž při hovoru se mnou ani nebyl schopen tento pojem správně vyslovit. Musíte si však uvědomit, že jako asistent katedry tělesné výchovy má zcela jiné zájmy. Pokud lze věřit neověřeným zprávám, je prý jeho nejoblíbenější zábavou skákání přes kozu."
Za tři dny se mezi vyvěšenými vyhláškami pro studenty objevila krátká zpráva - povinná účast na zimním lyžařském výcvikovém kursu byla s okamžitou platností zrušena.