Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XI
Z Kryštofova deníku
Pondělí. Je večer a já píšu, protože se nechci stát hromadným vrahem, k čemuž bych byl po dnešních událostech zajisté plně oprávněn. Průběh dnešního obzvláště zdrbaného dne stojí skutečně za zaznamenání.
Ráno vstávám jako idiot (přesněji řečeno jako obyčejný člověk jdoucí na šichtu) už v šest hodin, neboť šéf katedry zvaný dle iniciál zkráceně Džejdý zřejmě trpí nespavostí a má seminář už od půl sedmé.
Vycházím tedy pár minut po šesté na ztichlou chodbu kolejí a okamžitě cítím známý pach marihuany. Že nejde o omyl, dosvědčuje Trip sedící pod pisoárem a zírající tupě kamsi do opačného koutu místnosti, zatímco zbytek jointu mu začíná opalovat prsty. Po mém kopanci se zkouřený element budí a odchází podél stěny směrem ke svému pokoji.
Ještě než si stihnu umýt po úkonu ruce, vchází uklízečka a okamžitě spustí: "Nestydíte se, kouřit ostatním na záchodě?! A ještě takový smrad! Nekouříte tady nakonec nějaký heroin? "
S vědomím, že dáma má zřejmě poněkud chabé znalosti v oboru drog, oponuji: "Já jsem tady nekouřil."
"Nelžete," vede si baba svou. "Támhle vidím vajgla, ještě se z něj kouří! Jste tady sám, tak mi nelžete do očí!"
"To byl kolega, co před chvílí odešel."
"Jo, kolega! Nikde nikdo a vy tvrdíte, že kolega! Já asi dojdu pro vedoucího koleje, aby si zjistil, co to tady hned po ránu popotahujete!"
A jsem v hajzlu, napadá mě. Dementěnkovi, co vede naši kolej, v životě nevysvětlím, že jsem to vážně nevykouřil já, takže bude lepší babu uklidnit.
"Paní, já to vážně nebyl, ale jelikož uznávám, že jsem měl kolegu upozornit, aby nedělal nepořádek, uklidím za něho." Sbírám vajgla a splachuji předmět doličný do mísy.
Svým výchovným vlivem polichocená uklízečka se začíná tvářit smířlivě a zvědavě se ptá: "A co to teda bylo za smrad?"
Při vzpomínce na Ronnyho historku, jak přesvědčit uklízečku o tom, že marihuana je vlastně něco zcela jiného, vysvětluji: "To se prodává v trafice u fakulty. Prý je to nějaký tabák s vůní tropických dřevin."
"To jsou dneska vymoženosti," diví se baba. "To je mi ale móda, co? Já když sem přijdu, tak to tady cítím skoro denně."
To dá rozum, myslím si, když má Trip spotřebu jako kotel v elektrárně. Prchám zpátky na pokoj a z dálky ještě slyším nadávky uklízečky objevující pozvracené kabinky.
V pokoji vyprávím zážitek a zatímco Čestmír se tváří pohoršeně a Martin jen kroutí hlavou, čerstvě probuzený Robin se nahlas směje, takže se za chvíli ozve z vedlejšího pokoje bouchání na stěnu a výkřiky: "Ticho, tady se spí!"
"Vstávejte, tady se nespí!" opětuje Robin volání a údery, takže máme aspoň radost, že nejsme tak brzy vzhůru sami.
--
"Tak si připravte seminární práci," prohlašuje Džejdý hned na začátku hodiny.
Záhy se ukazuje, že až na dva lidi práci nikdo nemá a dochází k exekuci.
"Nebýt těch dvou slepic, mohli jsme mu tvrdit, že nic nezadal," konstatuji ke Martinovi.
Ten souhlasně přikyvuje, jenže naši komunikaci zachycuje zuřící Džejdý a zaměřuje se na nás: "Bavíte se, ale práci nemáte! Proč?"
Ptá se, jako kdyby mu nebylo nad slunce jasnější, že na jeho pitomá témata kašleme. Nicméně se raději bráním: "Já jim mám, ale zapomněl jsem si ji vzít."
"Tak se pro ni vrať! Seminář trvá ještě hodinu, to se stihneš vrátit."
"Jenže já ji nechal doma, to bych potřeboval asi tak šest hodin."
"Příští týden!! Ty i všichni ostatní! Kdo nepřinese práci, nedostane zápočet!"
"Tak to je dnes už podruhé, co jsem dostal vynadáno za někoho jiného," hodnotím po semináři dosavadní průběh dne. "Nejdřív ten cvok Trip a teď zase za všechny od Džejdýho."
Mám vážné obavy, co by se mohlo dít na následující přednášce, a proto přesvědčuji Tonyho, že by bylo taktičtější zajít na dvě deci do kavárny Černý orel.
"Tak brzo a už zase chlastat," lamentuje Tony, ale balí si rychle věci a vyráží se mnou. Černý orel je totiž podnik, jehož majitel má smysl pro vyčerpané studenty k smrti unavené sebevzděláváním a otevírá již v devět hodin ráno. Dnes jsme prvními hosty, zejména proto, že se s omluvnými úsměvy vtíráme do podniku již deset minut před devátou. Číšník nám ovšem se stoickým klidem podává nápojový lístek a vůbec mu nevadí předčasný začátek směny.
"Ty vole, vykašleme se na dvojky, dáme si rovnou džbánek, " komentuje Tony nabídku dne. Je mi jasné, že se dnes již do školy nevrátíme a proto přestávám řešit problém nevypracovaného referátu na odpolední seminář. Nabídku navíc přijímám s radostí, neboť má finanční hotovost by aktuálně stačila stěží na zmíněné dvě deci, takže bude nutno zajít cestou na kolej rovněž do banky.
První džbánek nám ukazuje dno v deset hodin a Tony promptně objednává druhý. Mám radost z tak bohatého sponzora dnešního dopoledne a umiňuji si, že mu za jeho dobrotu polovinu účtu čestně zaplatím.
V jedenáct deset se na stole objevuje třetí litr a začínám mít problému s pohyblivostí jazyka. Tony prohlašuje, že za tyto příznaky může Džejdý, neb nás nutí chodit na blbé semináře před sedmou, což jeho jako rodilého intelektuála nebetyčně štve. Postupně mi objasňuje, že intelektuál se pozná zejména podle toho, že vstává v půl osmé nebo v osm, popřípadě v půl deváté a někteří obzvláště intelektuálně zaměření jedinci i později! Naproti tomu Džejdý intelektuálský stav degraduje, neboť se kvůli němu musíme budit před šestou, což je čas dobrý pro vstávání leda tak pro dělňase z Kolbenky a jiné komouše. Všímám si, že u vedlejšího stolu sedí dva chlapíci v lehce ošuntělých džínách se skvrnami od malty a snažím se rozjetého intelektuála ztišit. Bohužel je pozdě a ramenatější z nich přichází hájit dělnický stav: "To máš za ty kecy o komunistický straně! "
Souběžně s výkřikem vylévá Tonymu na hlavu plný půllitr piva. Zasažený se ovšem stihne ohnat rukou, takže dobrá třetina dávky přistává i na mém oblečení.
Zatímco číšníci za pomoci úderů tágem přes hlavu a záda vyhazují komunistické obhájce z kavárny, sušíme si košile a kalhoty papírovými ubrousky.
"Myslím, že změníme lokál a při té příležitosti provedeme očistu ve sprše na kolejích," navrhuji.
"Fajn," vítá nápad Tony. "Poslechni, mohl bys to dneska zatáhnout za oba, já ti to zítra vrátím."
Tuhnu zděšením: "Ty vole, ty nemáš prachy?"
"Asi tři pětky. Ty nemáš dost?"
"Blbče, já mám jenom dvacet! Já chtěl jít na dvě decky, tys' začal objednávat džbány!"
"Copak jsem mohl vědět, že zveš do hospody bez peněz?!"
Do našeho hovoru přichází číšník, velice se omlouvá za neblahý incident s pivními bratry a ptá se, zda si ještě pánové něco budou přát. Objednávám si kávu a Tony jenom vrtí hlavou: "To tady chceš zatnout ještě větší sekeru?"
"Ne, ale jsme kousek od fakulty. Nemůže přece trvat dlouho a přijde sem někdo, od koho si půjčíme."
Uklidněný Tony si rovněž objednává kávu a čekáme. Minuty ubíhají a nikde nikdo. Po padesáti minutách definitivně dopíjím kafe a objednávám si další. Mezitím přicházejí další návštěvníci poobědvat a s leckdy zřetelným odporem si odsedají co nejdále od nás - dvou podivných opilců s nedopitým džbánem vína, plným popelníkem vajglů a hlavně vyluzujících pach vylitého piva.
V jednu hodinu se konečně Tonyho tvář rozjasní: "Hele, tamhle toho znám od vidění, bydlí někde u Tebe na patře!"
Radostně se otáčím, ale hned mám zase po náladě. Příchozí mladík se slečnou je totiž Gazza z druhé studijní skupiny a slečna je jeho manželka. Vzhledem k tomu, že pro ně manželské pokoje zůstaly nedostupné, vyvěsili si na dveře pokoje dětské papírové hodiny, na kterých sexuálně aktivní dvojice uvnitř pokoje naznačí, kdy bude ostatním spolubydlícím opět umožněn vstup.
Vysvětluji tento fakt Tonymu a vida jeho nechápavý obličej doplňuji podrobnosti nedávného návratu z pařby, kdy jsme s Ronnym a Johanem pokreslili dveře s hodinami hanlivými nápisy a obrázky, v nichž dominovaly Johanovy kosočtverce červeným fixem. Zuřící Gazza nás pak dva dny upomínal o vyčištění našeho díla, než tak musel učinit sám po ostré kritice vedoucího koleje.
"Takže ten nám nepůjčí nic," uzavírám.
"Sakra, já z tý smradlavý košile asi pobliju," drtí mezi zuby Tony.
"Pánové, rozhodně vás nechci vyhazovat, ale pokud se zajdete převléknout do něčeho nepotřísněného, dám vám na stůl na hodinu rezervaci," vmísí se do hovoru viditelně nervózní číšník.
"Už půjdeme," odvracím útok a objednávám si třetí kávu.
Obsluhující se znechucen vrací k baru a já navrhuji Tonymu, aby počkal půlhodinu sám, než se vrátím z banky s penězi.
"Takhle smradlavýho tě vyhodí hned u dveří a já tady mezitím zdechnu," odmítá Tony návrh.
Sedíme tedy dál. Pivem promočená košile již uschla a ztuhlé švy nepříjemně tlačí. Půl třetí! A nikde nikdo. Číšníci se zřejmě dohodli a ve snaze vystrnadit nás pryč přestali náš stůl obsluhovat. Dopíjíme pomalu zbytky vína ve džbánku a připravujeme se na nejhorší.
Za dvě minuty tři přichází Hanis Švestka. Spása! Vrháme se na něj a přes jeho protesty mu zabavujeme tři stovky. Nešťastník nám nadává, že za zbylých osm korun moc zábavy neužije, ale Tony mezitím platí a oba spěšně odcházíme provázeni vděčnými pohledy personálu.
Cestou do banky Hanisovi vysvětlujeme vzniklý problém a náš dočasný věřitel se nám od srdce směje.
V bance se ukazuje oprávněnost Tonyho dřívějších obav, neboť jsme již ve dveřích vyhozeni ostrahou se slovy, že do slušné banky se chodí ve slušném oděvu a za střízliva.
Vztekám se na peněžní ústav a celý svět a spěcháme na koleje. Než tam ovšem dojdeme, provedeme očistu oblečení i těla a vrátíme se zpět, má banka již zavřeno. Hanis nás proklíná a odchází pít na dluh ke známému barmanovi.
Tony se loučí a odjíždí raději domů. Vracím se na kolej sám a na stole nacházím lístek: Jsme v hospodě U stařenky, dojdi za námi. Martin.
Aspoň večer snad bude klid, říkám si s naději a vyrážím určeným směrem. Po patnácti minutách ostré chůze dorážím k restauraci, ta mě však vítá tmavými okny a nápisem "Technická porucha - zavřeno."
Do postele a zaspat všechno, rozhoduji se, ale zvědavost mi nedá a obcházím všechny hospody v okolních čtvrtích a hledám.
Dvě hodiny chození a nic! Přes pokročilou hodinu je stále značné teplo a já bych si dal na vzrůstající žízeň jedno řádně vychlazené! V kapse mám ovšem dvě koruny, zbytek si půjčil Tony na vlak. Vracím se na koleje ve strašlivé náladě.
Na pokoji dopíjím zteplalou minerálku a nemám rád celý svět. Nechce se mi ale jít spát a tak se rozhoduji zapsat po nějakém čase něco nového do deníku. Ve chvílích, kdy dopisuji tyto řádky přicházejí řádně napaření Martin, Kocour a další. Opileckými výkřiky mi oznamují, jak velkou chybu jsem svou nepřítomností na dnešní pařbě učinil, neb Lahváč slavil narozeniny a všechno platil.
Když namítám, že na U stařenky nebyli, odhalují jako místo oslavy hospodu ve vedlejší budově kolejí. Jsem blbec! Tam jsem totiž zapomněl zajít.