Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XII
Bylo kalné a sychravé ráno, když Martin s Kryštofem vyšli z koleje směrem k fakultě, kde měli osvědčit své znalosti z algebry.
"Já to nechci vidět," pravil Kryštof. "Z těch přednášek jsem pochopil jen to, že nic nechápu."
"To jsme dva, " souhlasil Martin.
Nebylo divu, přednášky docenta Mlynáře povětšinou postrádaly jakýkoliv systém a při počítání vzorových příkladů docent pravidelně končil v polovině úlohy otázkou: "Nevíte někdo, co jsem chtěl vlastně počítat?" nebo též "Má někdo nápad, jak nyní postupovat dál?"
V obou případech obvykle následovala věta "Dopočítáme si to příště." K tomu ovšem nikdy nedocházelo a sešity z algebraických seminářů pak připomínaly sbírku problémů s otevřeným koncem, z nichž nebylo možno pochopit zhola nic o způsobu správného výpočtu. Docent byl ostatně tímto způsobem výuky natolik populární, že ani ostatní členové katedry neočekávali od jeho studentů žádné znalosti a doporučovali zmateným posluchačům používání skript.
Tradovalo se dokonce mezi staršími ročníky, že při státní zkoušce z algebry předvedla studentka značně podivný způsob důkazu obhajujíc se tvrzením o jeho původu v Mlynářových přednáškách, načež předseda komise povstal a zvolal: "Snad už dávno víte, že z přednášek docenta Mlynáře nemůže rozumný člověk vycházet!"
Kryštof si již při prvním nahlédnutí do svých zápisků uvědomil marnost snah o pochopení či dokonce naučení se požadovaných zkušebních okruhů a od začátku počítal s použitím taháků, ve kterých viděl jedinou cestu k úspěšnému absolvování zkoušky.
Martin se naopak téměř dva týdny pokoušel o pečlivou přípravu, než došel den před termínem zkoušky ke shodnému názoru.
Po příchodu k zkušební učebně se ostatně ukázalo, že k obdobnému závěru dospěla většina přítomných a chodba byla naplněna šustěním ukrývaných taháků a jiných studijním řádem nedovolených pomůcek. Student Mikeš dokonce rozpáral skripta a jal se je postupně soukat do všech kapes, jimiž jeho oblek, vesta a košile oplývaly. Když zjistil značný přebytek volných stran nad volnými kapsami, zalomil rukama, vytáhl z kufříku index a s výkřikem "Já na toho debila kašlu!" skopl studijní výkaz ze schodů do mezipatra.
Přestože bylo již patnáct minut po deváté hodině, kdy měla zkouška začínat, po docentovi dosud nebylo ani stopy. Radikálně naladěná skupinka studentů navrhovala prohlásit akademickou čtvrthodinku za vyčerpanou a odejít domů, zatímco zbytek se intenzivně bránil pomyšlení, že by na stejnou kratochvíli bylo nutno přijít ještě jednou.
"Jdu se zeptat na sekretariát," oznámil Martin a vykročil ke dveřím tajemnice katedry.
Všichni mu v duchu děkovali za odvahu, ovšem jen do chvíle, než opět vystoupil na chodbu a prohlásil: "Nikdo neví, kde Mlynář je, tak nás za chvíli přijde vyzkoušet nějakej Benák."
"Bean? Ježíši, ty jsi přece blbec! Vždyť nás všechny vyhodí!" vyjekl Kryštof.
Docent Benák, přezdívaný Bean, měl skutečně mezi studenty velmi zběsilou pověst. Jeho klasický výkřik při výkladu: "Děti jsou převlečené bestie a já ty moje parchanty doma asi taky brzo zabiju!" ještě zdaleka nedosahoval kreací předváděných při zkouškách. Student Moučka jen se štěstím sklonil hlavu před letícím trestným svazkem klíčů, neboť se při testu pokusil získat vědomosti z lavice za sebou, a přišel tak jen o pero, které mu rozzuřený docent rozšlápl při zlostném poskakování po desce stolu.
Kryštofův kolega Jiřkovský docenta rozčílil neznalostí při ústní zkoušce natolik, že Bean vyhodil z okna své vlastní polobotky, dovlekl zděšeného studenta k oknu a ukazujíc na obuv ležící na chodníku křičel: "Jeden vedle druhého, jak chodí kolem těch bot, by toho věděli víc než ty!"
Jiřkovský vyprávění tohoto zážitku obvykle končil slovy: "A než jsem mu ty boty stačil přinést zpátky, měl jsem v indexu trojku a Bean už stál u okna s Markem a vyhazoval další pár."
Obávaný Bean se skutečně za chvíli objevil, odemkl učebnu a vybídl prvních pět nešťastníků ke vstupu.
"Já tě asi zabiju!" zasyčel Martinovi do ucha Miloš.
"Tohle jsem nečekal," omlouval se Martin.
Když se již pohroma zdála skutečně neodvratitelnou, vyšel do chodby volným krokem docent Mlynář.
"Omlouvám se, píchnul jsem cestou kolo," ospravedlňoval se přítomným studentům i přicházejícímu Beanovi. Ten jenom mávl rukou a vrátil se zpět do svého kabinetu.
"Píchnul určitě, ale pochybuju, že to bylo kolo. Já bych to hádal na Mlezivovou," tipoval Miloš.
"To jó, nebudeš daleko od pravdy," souhlasil Kryštof.
Docent Mlynář byl totiž mezi studenty populární svým zcela nekritickým přístupem ke studentkám. Snažil se je zlákat ke styku všemi myslitelnými způsoby a nebral přitom ohledy na okolí.
Kryštof si bleskově vzpomněl na letní kurs v prvním ročníku a na dlouho vzpomínanou zuřivou hádku mezi Alenou, Lenkou a Miluškou, které se vzájemně častovaly nejen tradičními vydrami a krávami, ale dokonce i kurvami a čubkami, což bylo i u nich na pováženou.
Překvapení přítomní z hovoru po chvíli pochopili, že Alena strávila v docentově chatce několik horkých chvilek ("Stihnul to, že by i expresní rychlík záviděl," komentovala později dotyčná celou situaci.) a zbývající dvě jí tuto skutečnost nepokrytě záviděly, neboť bylo nad slunce jasné, jak nová docentova favoritka zvládne pozdější zkoušky.
Docent ovšem obvykle nečekal na dobrovolnice a vybíral si své potenciální milenky zcela náhodně při každém setkání s osobou ženského pohlaví.
"Potkala jsem ho na lyžáku na chodbě," vyprávěla Kryštofovi později Helena. "Motal se podél stěny, ale jak mě zahlídnul, snažil se udržet rovně, natahoval ruce a vykřikoval: Helenko, pojďte si na chvíli užít!"
Představa opilého docenta svádějícího studentky a po několika sekundách končícího celý akt zoufalým zakvičením, z čehož musely mít postižené kromě odporu k prošedivělému padesátníkovi jedině hřejivou jistotu úspěchu u zkoušky, ležela Kryštofovi v hlavě ještě ve chvílích, kdy se již měl připravovat na vylosované otázky. "Já bych ti tak nakopal koule, že bys příště mohl svádět leda tak stoletý důchodkyně vděčný za každý pohlazení!" drtil tiše mezi zuby, než se pečlivěji podíval na zadaná témata a zděsil se: "Do prdele, tohle vůbec neznám! Ono mě to prase snad ještě vyhodí a pak zas přijede před koleje, aby si nějakou odvezl na nosiči..."
V tom okamžiku Mlynář vstal od stolu a beze slova vyšel z učebny. Kryštof neváhal, vymrštil se z lavice a rychle vyměnil svůj lístek s otázkami za jiný ležící u docentových lejster. Třída při pohledu na takovou drzost strnula.
"Ty jsi opravdu to největší zvíře, jaký jsem kdy viděl! " poznamenal ke Kryštofovi Martin.
"Tak si je vyměň taky," opáčil oslovený.
Napůl zlomený Martin se již zvedal ze židle, aby rovněž vykonal odvážný tah, když se Mlynář náhle vrátil: "Tak kdo už je připraven?"
Kryštof mezitím stihl vylovit ze své složky předem napsané přípravy na nově zvolené otázky a proto se přihlásil.
"Ukaž," natáhl docent ruku, ještě než zkoušený dosedl k jeho stolu. "V pořádku, v pořádku," pokyvoval hlavou, pak otevřel index a beze slova zapsal jedničku.
"Na shledanou, " rozloučil se Kryštof při odchodu a hned za dveřmi se chytil za hlavu. "Já idiot toho prasáka ještě zdravím! " děsil se vlastního počínání.
Mezitím situace v učebně nabrala spád a po několika rychle vyzkoušených zůstali v lavicích jen Martin a Marta.
"Tak už to máš hotové?" vyptával se Mlynář netrpělivě a kroužil kolem Martina, zatímco Marta se evidentně nudila s hotovými přípravami v ruce.
"Ještě chvilku," šetřil Martin čas a lovil v paměti vzpomínky na obsah skript.
Po několika minutách ovšem docentovi došla trpělivost: "Tak už pojď, dopovíš to ústně!"
Vyzvaný poslušně odevzdal přípravy a vykročil ke katedře a výrazem středověkých mučedníků.
"Jsou v tom chyby, ale většinu máš dobře, " konstatoval Mlynář. "Jen mi ukaž, jak bys provedl tohle," zamířil prstem do příprav.
"Nevím," odvětil Martin v očekávání nejhoršího.
"Tak to bude za tři!" odvětil zkoušející a bleskově zapsal známku do indexu.
Když stále ještě překvapený student zavíral dveře učebny, zaslechl Mlynářův vtíravý hlas: "Martičko, tak si pojď sednout a ukaž mi, jaké to tam máš."
Přes dramatičnost nedávných okamžiků neovládl Martin své pocity a hlasitě se na chodbě rozesmál.