Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XIII
Z Kryštofova deníku
Čtvrtek. V rámci praxe sedíme ve třídě čtvrtého ročníku gymnázia a pekelně se nudíme. U tabule právě jakýsi nešťastník předvádí totální neznalost látky a je po chvíli posazen s nedostatečnou. Učitelka, rozzuřená vzniklým dojmem její pedagogické neschopnosti, ječí na celou třídu a do toho Ronny usne a začíná chrápat. Když do něj kolega Houmr strčí, spadne na ze židle na zem a jsme za blbce pro změnu my.
O přestávce potkávám na chodbě kluka, se kterým jsme před týdnem hráli u kolejí fotbal.
"Jé, nazdar, co tady děláš?" hlásí se radostně.
"Byli jsme se podívat na vzorovou vyučovací hodinu, ale trochu se nevyvedla."
"No jo, sem pořád někdo chodí čumět. A u koho jste to byli?"
"Nějaká Kozová, nebo jak se to jmenuje."
"Vozová!! Kozová, to je dobrý, tak bysme jí mohli říkat, kdyby ovšem nějaký měla... To jste teda nakoupili, to je ta největší čubka ze sboru. Ta nás má na občanskou výchovu, to je něco šílenýho!"
"To se ještě vyučuje," divím se. "Co se tam teď bere, když už nejsou Lenin a spol? "
"To samý, aspoň teda u Vozový. Viděl jsem bráchovy sešity, von je o pět let starší. Tam, co on má životopis Lenina, já mám Ježíše Krista, místo Gottwalda mám Svatou Anežku, místo komunismu mám křesťanství a tak."
"A z toho se taky zkouší?"
"No to si piš! Já třeba dostal čtyřku za zkoušení z Cyrila a Metoděje."
"A co když někdo není katolík? Co kdybych byl třeba muslim a ty křesťanský psy neměl k smrti rád, jak psal Karel May?"
"Tak máš smůlu. Buď budeš hezky odříkávat křesťany anebo zapomeň na slušnou známku z občanky."
"To je teda opravdu fajn, tomu se říká demokratická volba. Tak se teda měj."
Zvoní a kolem prochází Vozová, zřejmě vyučovat křesťanskou morálku. Když vejde do třídy, konstatuje opodál stojící Martin, který vyslechl celý hovor: "Tak to zase jednou udělali Kozovou zahradníkovou. Vsadím se, že ještě před pár lety dávala pětky, když někdo nevěděl, kdy se kterej komouš narodil."
Pak se stane něco těžko zapomenutelného. Počínající hodinou ztichlou chodbou se k nám plíží podivná postava: na hlavě kovový trnový věnec, oblečené roztrhané montérky a v ruce kanystr.
"Co to je, do prdele?" zírá Martin.
Postava se dopotácí až k nám a strhává si přes hlavu přetažený šátek, aby se tak ukázala Ronnyho vysmátá tvář. "Dobrý, co? To je návrh na sochu Jana Palacha!"
"Hned to sundej, ty blbče," varuji ho.
"Proč," nechápe Ronny. "S kanystrem benzínu je to dobrý, ne?"
"Jo, jenže za pět minut máme stát dole v síni tradic, nebo jak se to tady jmenuje, a mít diskusi s ředitelkou o škole. A já jsem hrozně zvědavej, jak teď budeš vracet Palachovi tu trnovou korunu."
"No co," směje se Ronny. "Zase jeden zneuctěnej hrdina, a co jako? Když jsem byl doma, tak mi kámoši říkali, že tam jednu ulici přejmenovali na Palachovu a od tý doby se tomu místu neříká jinak než U uzenýho."
"Hovada," ohodnocuji a mířím do vestibulu. Tam už stojí ředitelka s jakýmsi mužem a gestikulují před Palachovou bustou, zatímco naši spolužáci postávají v rohu.
"Představ si! " přitočí se Jirka a šeptá: "Před chvíli jim nějakej magor ukradl trnovou korunu z Palacha, takže ředitelka se zástupcem teď vyšetřují."
"Ten magor jde za mnou," ukazuji na Ronnyho převlečeného již zpět do civilního oděvu a s trnovou korunou ukrytou v kufříku.
"Ježíši, to je vážně kokot," děsí se Jiří a vrací se s novinou ke zbytku skupiny.
Diskuse s ředitelkou se nakonec nekoná, neboť dáma se nám omlouvá a odchází postupně vyslýchat všechny třídy za účelem vyšetření znesvěcení novodobého svatého.
Večer vcházíme hromadně do klubu, odkud se ozývá neuvěřitelný řev. Na baru stojí Ronny, na hlavě trnovou korunu zcizenou Palachovi a prohlašuje se za mučedníka alkoholu, na což barman znalý Ronnyho velkolepých konzumací chápavě přikyvuje a beze známek vzrušení mixuje další drinky.
U hracího automatu stojí Miluška a jako každý večer krmí nenasytnou elektrickou obludu penězi za prodej vlastního těla zahraničním spolužákům.
Objednáváme si šestkrát vodku a zíráme na videoklipy na obrazovce nad námi, zatímco ukřižovaný a především řádně opilý Ronny padá na své křeslo a dopíjí všechny sklenky na stole
.
Ve dvě hodiny jdu spát a i přes zavřené dveře slyším veselé zpěvy ze studovny, kde nižší ročník pořádá posezení s bečkou piva.
Před usnutím uvažuji, zda by vedení univerzity nemělo někdy neplánovaně zavítat na koleje, aby vidělo, jak vlastně žijí jeho studenti a netvrdilo na stránkách univerzitního plátku cosi o kulturních hodnotách posluchačů školy a nutnosti zvýšit náročnost studia. Osobně jsem přesvědčen, že do stávajícího rozvrhu několika seminářů, spánku do oběda a dlouhých nočních pařeb se už nemůže vejít ani minuta navíc.