Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XVIII
Zkouška z algebry se nebezpečně blížila a na pokoji 813 se rozhostila pracovní atmosféra. Čestmír se učil od časného rána, Martin odcházel s klíčem do studovny, odkud se navracel až pozdě odpoledne, a Robin kamsi na dva týdny odjel.
Kryštof seděl ve ztichlé místnosti a přemýšlel, zda se učit nebo ne. Jeho pocity se blížily pokročilé schizofrenii, neboť na jednu stranu dobře věděl, že měl již dávno začít, na stranu druhou mu bylo zle jen z pouhé představy pohledu do přednášek, o nichž nad slunce jasněji tušil, že i kdyby nastoupil učitelskou praxi, nebudou mu nikdy k ničemu platné. Nejen dvanáctileté, ale ani šestnáctileté žáky totiž nemá nejmenšího smyslu poučovat o algebraických strukturách a jiných tajemstvích studované vědy.
"To se mám vážně naučit jen proto, abych měl jistotu, že mám jistotu pro případ aktivního pošuka z osmé třídy, který bude ve volných chvílích místo fotbalu počítat šesté derivace?" užíral se v nudných odpoledních hodinách.
Později si uvědomil, že i tento účel není smysluplný, neboť i nejlepší studenti ročníku bleskově zapomínali tupě nabiflované poučky a po několika týdnech již nebyli schopni ani poradit svým u zkoušek méně šťastným spolužákům.
Kryštof vzniklé dilema obvykle řešil návštěvou baru, ale nemínil si připustit, že by neschopnost sebevzdělávat se nahrazoval pitím alkoholu, pročež sedával celé večery na barové stoličce a srkal jednu černou kávu za druhou. Den před zkouškou si pak do nočního podniku dokonce vzal sešit a jen cvičně zkusil počítat příklady. Kupodivu to šlo a tak před udivenými pohledy barmana Arnošta popsal celý sešit výpočty a po druhé hodině ranní se vrátil na kolej v hlubokém zadumání, jak zvládnout teorii nastávající zkoušky.
Nakonec po dlouhé úvaze vypsal na tři taháky o rozměrech čtyři krát devadesát centimetrů asi sto nejdůležitějších vět, definic a důkazů a v sedm hodin se začal připravovat na cestu do školy.
"Jdeš tam?" objevil se před půl osmou ve dveřích Miloš.
"Vypadá to tak," odtušil Kryštof.
"A umíš něco? Já jsem se stihl naučit teorii, ale vůbec nechytám ty idiotský příklady."
"Tak to jsem na tom přesně opačně."
A s tím vyrazili na cestu.
Zkouška proběhla přesně podle Kryštofova odhadu. Zatímco v průběhu písemného testu kroužil docent Ostrý po třídě jako kybernetická myš a Miloš nenašel ani sekundu na vyptávání se na správné řešení u spolužáků, pročež se po skončení písemné části musel odporoučet, při přípravě na ústní část zkoušky vydržel docent hlídat jen několik minut a pak Kryštofa i ostatní připravující se na dlouhé minuty opustil.
Kryštof tak chybějící znalosti bleskově dočerpal z taháků a po přečtení předepsaných příprav si od docenta, evidentně spokojeného již s bezchybně vypočítanými příklady a proto zkoušejícího jen velmi povrchně, odnášel jedničku.
"To je ovšem konec," napadlo Kryštofa v tramvaji při návratu na kolej. "Nejenže lze vystudovat vysokou školu bez toho, aby člověk chodil na přednášky, bez toho, aby chodil aspoň na povinné semináře, ono ji lze vystudovat i bez toho, aby se vůbec učil. A když si vzpomenu, co vyprávěl z naší fakulty vyhozený pitomec Radim, že na pedagogické se učí asi dvacetina toho, co u nás, a padesát stránek skript je pro ně smrtelná dávka... Tam snad musí stačit, když si člověk podá přihlášku ke studiu a pak se přijde zeptat na termín promoce.“