Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XXV
"Tento způsob rána zdá se mi býti obzvláště nešťastným," parafrázoval po probuzení Kryštof větu klasikovu.
"Nechci ti do toho mluvit," poznamenal Martin. "Ale autobus jede za sedm minut."
"V tom případě jede za sedmnáct minut další," odfrkl Kryštof. "Stejně nechci jít první."
"Jenže nejdřív se píše test," upozornil Čestmír.
"Do prdele, na to jsem zapomněl!" vyletěl Kryštof z postele.
Přes jeho intenzivní snahu připomínající epileptického medvěda však autobus nestihl a do učebny vřítil se tři minuty po osmé, právě ve chvíli, kdy docentka Radová zapisovala na tabuli text příkladů.
"Zkouška začíná v osm nula nula," pravila mrazivě.
"Velice se omlouvám, ale u nádraží došlo k nehodě a autobus tam deset minut zůstal stát."
"Máte jezdit předchozím nebo chodit pěšky. A vy nebydlíte na koleji?"
"Bydlím, ale byl jsem ještě zatopit v bytě u strýce. Je po infarktu a špatně se pohybuje."
Z lavic zazněl smích.
"Nechtěla bych spatřit váš výraz, kdybych toho strýce chtěla vidět," poznamenala docentka jízlivě. "Už si sedněte a přestaňte šaškovat!"
Kryštof usedl do lavice a vylovil z kufříku čisté papíry, když se k němu přes uličku naklonil Ronny: "Řekl bych, jak tě tak poslouchám, co kecáš na zkouškách, že celý tvý příbuzenstvo je buď po smrti anebo systematicky vymírá."
"Debile, kdyby ses tak idiotsky netlemil, tak to málem spolkla."
"Ale hovno, je možná blbá, ale ne tolik."
"Máte si zapisovat zadání a ne se bavit. Přijdete pozdě, snažíte se vymlouvat na příbuzného a ještě vyrušujete," ozvalo se od tabule.
V tom okamžiku se otevřely dveře učebny a vešla Dejna.
"Medvědi se dneska moc nevytáhli, jenom sedm minut," poznamenal polohlasem Martin.
"Já jsem zaspala," hlásila Dejna docentce s nevinným obličejem.
Radová na ni zírala jako na zjevení.
"Chudák grizzly, ten asi vypadá," komentoval poznovu Martin.
"Co má pořád s těma medvědama," zeptal se Kryštofa Ronny.
"Chápej, ona chodí všude pozdě, ale naprosto pravidelně. Deset až patnáct minut, to je přesně její čas. A někdo kdysi řek', že ji zřejmě cestou přes park vždycky přepadnou medvědi a než s nima Dejna dozápasí, tak přijde pozdě. Takže se jí říká medvědářka."
"A to nemá hodinky, nebo co?"
"Má, ale holky vyprávěly, že když ony odcházejí na autobus, tak Dejna teprve vstává a pak dobíhá přes park pěšky a pochopitelně to nestihne. Nevěřil bys, že ona fakt přijde pozdě všude. Vrchol byl, když jsme byli na exkurzi a bydleli tam v takové díře těsně u hranic, ani si nemůžu vzpomenout, jak se to tam jmenovalo. Ale zkrátka: jediný hotel a sto otlučených baráků, úplná díra. Ráno v osm byl odjezd, všichni v autobuse, jenom Dejna nikde. Přišla až po dvaceti minutách po silnici od hranice a že prý hledala poštovní schránku. Čermák z ní byl na mrtvici. Jenže zatímco on tam poskakoval a nadával, ona pořád stála a dívala se na něj tím svým přiblblým úsměvem, asi jako teď. Takže jsme došli k závěru, že byla zřejmě vyzkoušet medvědy ze zahraničí..."
"Ještě jednou se budete domlouvat a můžete jít oba domů," ozvalo se od tabule.
Kryštof se bleskově zasunul do lavice a začal opisovat zadání příkladů.
Opsat řádky z tabule bylo záležitostí relativně snadnou, ač měla docentka Radová rukopis připomínající spíše lékaře se stoletou praxí, ale vlastní smysl zadaných úloh byl mnohem těžším oříškem. Kryštof si jen matně vzpomínal na příslušné pasáže přednášek a neviděl žádnou cestu k řešení. Náhle mu jeden z příkladů připomněl úlohu z maturitní písemné práce.
"No jasně, tohle nás přece učil počítat Buchar na gymplu," zahučel sám pro sebe a jal se řešit úlohu způsobem známým ze středoškolských studií. Neuplynulo mnoho času a objevil podobné souvislosti i u zbývajících problémů, takže když po dvou hodinách práci odevzdával, byl přesvědčen o slibném začátku zkoušky.
O to větší bylo překvapení, když docentka za hodinu oznamovala výsledky.
"Vy," otočila se ke Kryštofovi. "Vy jste předvedl vzácnou ukázku naprosté neznalosti učiva. Ani jeden bod, to se nestává často."
"To snad ne," bránil se Kryštof. "Měl jsem stejné výsledky jako ostatní."
"To jste sice měl, ale nepoužil jste postupy podle přednášek."
"To snad nebylo podmínkou, základem je přece správný výsledek."
"To tedy bylo podmínkou! Středoškolské postupy si nechte pro střední školu, tady budete používat ty, které přednáším já!"
"Mám přece být učitelem na střední škole, tak bych snad měl umět středoškolské postupy," snažil se Kryštof oponovat.
"O tom se s vámi nebudu bavit. Prostě jste v tomto termínu neuspěl a můžete se jít přihlásit na další!"
Docentka tím považovala diskusi za skončenou a otočila se k dalším studentům. Kryštof jí za zády ukázal neslušný posunek a zamířil k východu.
"Kdyby tohle viděl Buchar," vzpomínal později na koleji na svého gymnaziálního učitele. "Ten se i za ten svůj mnohem nižší plat snažil, aby všechno nejen odpřednášel, ale taky vysvětlil, jak to počítat."
"To víš. Jsi na vysoké škole, tady se musíš učit sám…" poznamenal s úsměvem Čestmír.
"Fajn, ale proč pak musím chodit na nějaké přednášky a semináře, když nám tam hovno vysvětlí. Ať řekne rovnou: Tohle je seznam literatury a tohle otázky ke zkoušce. Takhle ztrácím čas čuměním na hodinách čtení ze skript."
"To máš pravdu," uznal Čestmír vzpomínaje na osud vlastního sešitu přednášek docentky Radové. Sešit posloužil pouze při první hodině, než Čestmír zjistil, že docentka místo přednášení doslovně čte ze svých skript, a začal si toliko podtrhávat názvy jednotlivých kapitol, zatímco sešit později skončil ve funkci trhacího bloku.
"A co bys asi tak od tý starý píči chtěl?" zjevil se dveřích Ronny. "Má tři roky do důchodu a chce to doklepat v klidu. Před válkou jí ukázal nějakej jinej kokot, jak se přednáší, a ona už to tak dělá. Vždyť se podívej, jak leze do prdele děkanovi, aby ji nevylili, že je blbá jak tágo."
"Já se na ni vykašlu a radši ji dokopu do kulata," vyrazil Kryštof za Ronnym, který po svém proslovu opět zmizel na chodbě.
"Ještě bys ji tím proslavil!" poznamenal Robin do již zavřených dveří.