Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XXVII
Tmavé zimní ráno probudilo pokoj 813 do apokalyptického pohledu. Protože Čestmír odjel shánět materiály k diplomové práci a Robin vůbec nedorazil, spali v místnosti pouze Martin a Kryštof. Oba byli předcházejícího večera kontrolovat stav okolních barů a nebylo divu, že jim osmá hodina ranní připomínala čas vhodný pro bdělost možná dělníků u lisu, ale nikoliv vysokoškolských studentů. Přesto se oba v tuto brzkou dobu probudili, a to ve chvíli, kdy kdosi silně zabušil na dveře.
"To bude Kocour, chtěl přijít dnes ráno," konstatoval rozespalý Kryštof a nahlas zvolal: "Jdi do hajzlu, dobytku, tady se spí!"
Dveře se rozlétly a do místnosti vstoupila neznámá žena středního věku spolu s vedoucím koleje přezdívaným Dementěnko.
"Co si to dovolujete? " spustila neznámá bez pozdravu.
"Pardon, myslel jsem, že je to kolega z vedlejšího pokoje." omlouval se Kryštof.
"Tak jste si myslel, že vše vyřešíte vulgárními poznámkami, že?"
"Panebože, zase jedna, co chce vychovávat vzorné občany," pomyslel si Kryštof a raději mlčel.
"Jsme zde kontrolovat pokoje," ujal se slova Dementěnko. "Můžete nám, pánové, vysvětlit, proč tato místnost není ve stavu daném kolejním řádem?"
"Jak to?" podivil se Martin.
"Chcete snad, vzhledem k tomu, jak zde podlaha vypadá, tvrdit opak?" otázala se ředitelka.
"Asi stejně, jako ty můžeš se svým slovosledem tvrdit, že rodiče nepracovali na gestapu," pomyslel si Kryštof.
"A co mají znamenat ty láhve od piva?" vyjekl Dementěnko šmejdící mezi stoly.
"Ty nejsou moje," bránil se rozhodně Martin.
"Moje už vůbec ne," přidal se Kryštof.
"Tak čí jsou?" zaječel Dementěnko nečekaně vysokým hlasem.
"Zřejmě si je tady někdo uschoval," konstatoval Kryštof.
"Vy už zde nechcete bydlet, viďte?" pravila ředitelka jedovatě. "Řekněte mi své jméno a jméno toho, co sedí u stolu s láhvemi."
"Proč, já jsem nic neudělal," bránil se Kryštof.
"Už se nenamáhejte," ozval se Dementěnko sladce.
Kryštof se otočil a uviděl v jeho ruce svůj kolejní průkaz. "Co si to dovolujete? Mám dojem, že máte kontrolovat pokoje a ne osobní věci."
"Začínám vás mít právě dost!! Ještě jednu drzou poznámku a setkáme se jinde!"
Kryštof zmlkl, dáma si opsala nacionále a opustila pokoj spolu s Dementěnkem připomínajícím věrného psa.
"Ty ses právě obětoval za Česťu, vždyť ona se na to jeho jméno zapomněla podívat. A úklid taky nechala ležet," prohlásil Martin, ale hluboce se mýlil. Dveře se totiž vzápětí poznovu rozletěly a Dementěnko do nastalého ticha vztekle zařval: "Velice jste paní ředitelku rozčílili!! Zapisuji tento pokoj do seznamu zcela neuklizených a pokud nebude do zítřka všechno zářit čistotou, budete předvoláni před kárnou komisi! A tebe!" otočil se na Kryštofa: "Tebe si ještě podám!"
Dveře se naposledy s třeskem zavřely a ohromený Martin ze sebe vypravil: "To se mi snad ještě zdá..."
"No co, léčí si komplexy, trpaslík jeden zakrslej. Chodí tady po budově plný hezkejch holek, který na něj kašlou, a obecně vzato po budově plný budoucích akademickejch titulů, zatímco on, vzhledem k vystupování, dokončil, hádám, tak maximálně učňák bez maturity."
"To jsem zvědav, co na tebe hodí za průšvih."
"To mě taky zajímá. On se dokáže mstít dost debilně. Uvidíme..."
"Není náhodou v kolejním řádu, že se kontroly pokojů musí předem hlásit? " zajímal se Martin.
"Jistě, že je. Já jsem to hlášení viděl, jak ho vylepoval na zeď u vrátnice. Zajímavý ale je, že za dvě hodiny už tam zase nic nebylo. Ovšem řádům bylo učiněno zadost, protože oznámení vylepili. Nedal bych moc za to, že ho sundal sám, zmetek."
"A ještě nás přijde budit v osm."
"No, ty vole, když tady byl v osm, tak ve spodních patrech musel začínat před sedmou. Začít tady bušit v sedm, tak ho snad zabiju."
Do místnosti bez zaklepání vstoupil Kocour: "Taky u vás byl Dementěnko?"
"No jistě, šaškoval tady," odvětil Kryštof.
"U nás taky. Že si máme okamžitě vytřít podlahu a takový kecy. Pravdou je, že to od začátku semestru nikdo neudělal, ovšem vrcholem bylo, když našel za Mrazíkovým stolem flašky od vodky. Málem se z toho posral. Všechny si zapsal za nepořádek a mě ještě za drzý poznámky."
"Vážně?" rozesmál se Kryštof: "To jsme teda dva."
"A víš co je nejlepší?" pokračoval Kocour. "Vyslídil nám pět prázdnejch flašek a nevšimnul si, jak leží Lahváč."
"A jak ležel?"
"No, z boku to trochu vypadalo, jako když je na zádech a má pokrčený nohy a to si asi taky ten blb myslel. Jenže omyl."
"Měl tam ženskou," hádal Kryštof.
"Kdyby ženskou," smál se Kocour. "Sud piva!"