Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XXIX
Alkoholem promořené dny poslední ročníkové poznávací exkurze se chýlily ke svému konci. Závěrečný nocleh měli zúčastnění prožít v malém městečku na středním Slovensku.
"Dneska musíme pořádně zapařit, je to naposledy," ponoukal Kryštofa Marek již od dopoledních hodin.
Několik minut po ubytování v hotelu přišel s touto myšlenkou poznovu a tak spolu vyrazili do ulic. Po třech neúspěšných pokusech, kdy omylem navštívili parfumerii, hračkářství a místní muzeum Slovenského národního povstání, zahlédl konečně Marek vývěsní štít se spásným nápisem Reštaurácia.
"Co si budete přát?" otázala se servírka po téměř dvaceti minutách čekání a několika Kryštofových provokativních poznámkách o prohibici na Slovensku.
"Dvě piva," objednal Marek a když dáma v bíločerném odešla, otočil se ke Kryštofovi: "Ukážeme jí, jak se chlastá u nás?!"
"Jistě, ať se baba trochu pohne, když přijeli hosté ze Západu."
A tak, když se obsluhující dostavila se dvěma pivy, čekala ji další objednávka: "Dvě zelené, dvě borovičky a dva sifony."
Zatímco se u pultu plnily sklenky, oba společníci u stolu využili volné chvíle a půllitry svižně vyprázdnili.
"Dvě piva," hlásil Kryštof při donesení předchozí objednávky. Servírka se zatvářila překvapeně, ale odešla splnit požadavek zákazníků.
Když ovšem přinášela šestou dodávku zelené, borovičky a sifonu, nezdržela se otázky: "Promiňte, on je dnes nějaký sjezd podnikatelů?"
"Ne, slavíme, že ráno nepršelo," uzemnil ji Kryštof.
Dáma nejprve strnula a po chvíli se zamlkle otočila k odchodu.
"Jo, a dáme si ještě dvě piva," zavolal za ní Marek.
"V životě jsem se nestihl tak bleskově opít," vzpomínal později Kryštof. Měl svatou pravdu, neboť být po necelé hodině ve stavu nevidomého a hluchoněmého se i na alkoholem prosáklých kolejích podařilo málokomu.
"Jdeme se projít," navrhl Markovi, když chvíli předtím jen se štěstím zabránil vlastnímu pádu pod stůl.
"Sakra, borovička, pivo, tady to jede..." mumlal Marek, ale nekladl myšlence odpor.
Na chladném vzduchu jarního podvečera procitl a dal společné cestě nový směr: "Jdeme se popodívat na řeku. Vvviděl jsem ji cestou z autobusu a... a chci si v ní namočit ruku."
"No tak kluci, copak neslyšíte?" ozvalo se a Kryštofa kdosi chytil za bundu.
Oba opilci se otočili a spatřili Ilonu s Leonou.
"My na vás voláme a vy... No nazdar, vy vypadáte! Kde jste se stihli tak zpít?"
"Ukazovali jsme tady mmmístním, jak se pppije u nás," vysvětloval ztěžka Marek.
"Ti z vás budou mít vzpomínky na celý život," konstatovala Ilona.
"A co budete dělat dál?" vyzvídala její společnice.
"Jdeme skočit do řeky, tedy, Marek si jde skočit do řeky a pak ještě někam zajdeme. Ostatně, viděl jsem ve vedlejší ulici diskotéku, nezajdeme na kávu a trochu hudby?"
"Určitě," souhlasily obě oslovené.
Po kratším intermezzu u vody, kdy se Marek pokusil zřítit do řeky a pouze díky dobře uloženým balvanům na mělčině se mu tento záměr nezdařil, zamířila čtveřice na slíbenou diskoshow.
"Tvař se střízlivě," přikazoval Kryštof Markovi a sám se snažil zakrýt obtížnou koordinaci vlastních kroků.
"Tam to pojede!" sliboval Marek dívkám a s obtížemi lovil peníze na vstupné.
Uvaděči ovšem evidentně stačilo, aby vpouštění hosté byli lidskými bytostmi, neboť jinak nebylo možno vysvětlit několik postaviček polosedících či pololežících hned za vstupními dveřmi a majících zřejmě natankováno ještě více než oba příchozí dohromady.
"Budeme tancovat?" ptal se Marek.
"No jistě, od toho jsme přece tady," podivila se Leona.
"No nazdar," povzdechl si Kryštof a zabořil tělo do sedačky.
"Je tu volno?" otázal se mladík se slečnou a bez okolků usedli naproti Markovi.
"Jasně, sedněte si, tady to jede, říkal kolega," usmál se Kryštof.
Mladý muž vyvalil oči a věnoval se raději své partnerce.
Při tanci ovšem se projevilo, jak silně se alkohol podepsal na Kryštofově rovnováze a Markově bdělosti. Obě dívky se sice snažily, ale i přes jejich spolupráci společné pohyby připomínaly spíše postřelená dobytčata než tanec. Marek navíc po dvaceti minutách usedl ke stolu a odmítal vstát.
"Co si dáte k pití?" otázal se číšník.
"Dvě koly," hlásila za sebe a Leonu Ilona.
"Nějaký džus," požadoval Marek.
"Máme Mirindu," nabídl číšník.
"Dobře, tak Mirindu."
"A já si dám vodku a tonik," hlásil se Kryštof.
"Neblázni, už máš dost," krotila ho Leona.
"Nesmysl," odvětil napomínaný. "A pojď tancovat," vtáhl dívku zpět na parket.
Když po chvíli vyhlásil diskžokej přestávku, seděl už Marek nad Mirindou a tvářil se podivně.
"Co je, člověče, bav se, tady to přece jede!" pošťuchoval ho Kryštof.
Marek se napil svého nápoje, chvíli mžoural opileckými očky, pak položil hlavu na stůl a okamžitě usnul.
Dvojice na druhé straně stolu zděšeně zírala na nečekanou scénu a mladý muž se otázal: "Promiňte, to má po té Mirindě?"