Thomas van Trolleybus

UNIVERZITA BLBŮ

 

Kapitola XXXI

 

 

Na konci čtvrtého ročníku se začalo zásadně měnit Čestmírovo chování. Dříve aktivní student a premiant ročníku stále častěji nacházel pro univerzitu pohrdavá slova a přestával obhajovat úroveň a smysl některých přednášek a seminářů, jak činíval v minulosti.

 

Když jednoho dubnového dopoledne vstoupil do pokoje Pavel, spolužák z ročníku a zároveň studentský redaktor univerzitního Zpravodaje, a požádal Čestmíra o rozhovor pro svůj list na téma Pohled studenta na kvalitu studia, odkázal ho oslovený znechuceně na Kryštofa.

 

"Dobře," souhlasil Kryštof. "Půjdeme si sednout na kafe, ne?"

 

 

"Tak jak jde škola?" otázal se Pavel ještě před zapnutím diktafonu.

 

"Čím dál víc nechápu, proč se některý věci vůbec musíme učit. Já to ostatně tvrdil už od prváku, jenže teď ke stejnému názoru dospěl i Čestmír a to už je na pováženou."

 

"Víš co, vezmeme to jako součást rozhovoru. Takže: Myslíš si, že je kvalita učiva dobrá?"

 

"Nahráváš to?"

 

"Ovšem."

 

"Fajn, odpovídám: Ne, jsem přesvědčen, že opravdu nutné učivo pro praxi by bylo možno shrnout do jediného roku a ne komplikovat studentům pět let života nepotřebným balastem."

 

"To je možná pravda, ale zase student získává jiný pohled na věc."

 

"To nepochybně, jenže rozhodně ne v rámci učebních plánů. Za sebe musím uznat, že jsem celkem přesně zjistil, o čem je alkohol, cigarety, marjána a pár dalších drobností a taky jsem zjistil, proč si s nimi zahrávat anebo radši nezahrávat. A taky jsem přišel na to, že struktura slušných lidí a zmetků se rozhodně neliší ve skupinách rozdělených podle dosaženého vzdělání."

 

"To mě taky překvapilo. Já jsem dřív vůbec netušil, kolik křiváků může být i na vysoké škole, což ovšem samozřejmě není součást rozhovoru."

 

"Čili nám vysoká škola přece jen dala něco do života, ovšem nejsem si jist, že zrovna tohle měli naší drazí akademičtí funkcionáři na mysli. Skoro bych spíš řekl, že si řada z nich oddechne, až odsud náš ročník vypadne."

 

"To snad zase ne, takové problémy s námi nebyly..."

 

"Nerozumíš mi, já nemám na mysli studijní problémy, jako spíš to, jak se některým podařilo díky funkcím ve studentských aparátech trochu nakouknout do toho svinstva, co si tam nahoře pečou. Sám jsi tam přece dva roky byl, tak víš, o čem mluvím."

 

"Já tam zase nic tak špatného neviděl."

 

"Zato jiní ano. Když mi kdysi Igor vykládal o tom, co všechno zažil při výběrových řízeních na investice univerzity, tak už chápu, proč nemají peníze na zvýšení platů."

 

"Igor vždycky trochu přeháněl..."

 

"Nemyslím, ostatně nic z toho nepustil na veřejnost a všichni víme, proč."

 

"Neměl na to důkazy."

 

"To možná i měl, ale dovedeš si představit, jak by skončil? Poslat policajty na kvestora, kancléře, prorektora a pár dalších panáků z rektorátu? To by si pak mohl rovnou proškrtat všechny termíny a zahodit index."

 

"Pokud by dokázal, že je to pravda, tak je přece všechny odvolali, ne?"

 

"Jistě, odvolali. A co asi tak udělá nové vedení s člověkem, který sestřelil jejich předchůdce? Pomohl jim do křesel, fajn, ale v tu chvíli se stal nebezpečným, protože by mohl nakukovat pod prsty i jim. Ne, tohle nikdy nikdo neudělá, pokud bude chtít dostudovat. A na druhou stranu, pokud půjde o člověka vyhozeného pro studijní neúspěch, tak to smetou jako pomluvu z pomsty a udělají z něho závistivce, který nedokáže rozchodit vlastní neschopnost."

 

"Myslím, že to vidíš moc černě."

 

"Těší mě, že ty se tomu aspoň blížíš. Taky jsem začal nejdřív pochybovat nad smyslem obsahu přednášek a dopracoval se až k otázce smyslu celé univerzity."

 

"Ale to už je strašná generalizace, Krisi!"

 

"Možná je, ale pokud nedojde za ten zbytek školy k nějaké změně, budu doživotně pochybovat, proč jsem tady vůbec studoval, a na druhou stranu vzpomínat na všechny perfektní lidi, co tady byli se mnou."

 

"Tak vidíš..."

 

"Jenže to je ten problém. My jsme se mohli zrovna tak dobře sejít někde ve firmě a nemuseli tady trávit pět let zčásti za státní prachy a zčásti na vlastní náklady. Uznej sám, že platit si studium sami, tak budeme za prvé věnovat víc času škole a na druhé straně by se škola snažila, aby si nás udržela, a nabídla by i něco víc, než jen debilní seznam povinných seminářů."

 

"A co výběrové semináře?"

 

"Prosím tě! Co je to za výběr, když si mohu vybrat předmět, ale nemám možnost si vybrat přednášejícího! Takže nehledám nejzajímavější seminář, ale kompromis mezi solidním učitelem a smysluplností přednášek. To u mě není výběr, ale pud sebezáchovy!"

 

"To stačí, člověče," prohlásil Pavel a zastavil diktafon. "Mohu ti oznámit, že z toho, co jsi mi tady právě řekl, nepůjde otisknout ani pět vět. Uvědomuješ si vůbec, že děláme rozhovor pro univerzitní časopis? Víš, že ho sponzoruje univerzita? Jak dlouho si myslíš, že bych byl ještě redaktorem, kdybych se tohle pokusil prostrčit do vydání? Ani den!"

 

"Potom sis ale měl najít někoho, kdo by lezl univerzitě do prdele a neptat se na můj názor, když dobře víš, co si o škole myslím."

 

"Takže chceš, abych přece jenom zašel za Čestmírem?"

 

"Ten tě pošle k čertu, protože má dost podobné názory, jenže je ze slušnosti, v jeho případě opravdu pouze ze slušnosti, nemíní ventilovat veřejně."

 

Pavel dopil kávu, zaplatil účet a odešel.

 

Kryštof zůstal u stolu osamocen a uvažoval, jak by se situace vyvinula, kdyby byl rozhovor opravdu zveřejněn. Druhého dne ráno vytočil číslo redakce Zpravodaje a když Pavel zvedl telefon, řekl mu Kryštof jenom: "Sorry, měl jsi včera pravdu. Asi vážně neumím držet hubu a krok." A zavěsil.

 

 

Kapitola 30.          Kapitola 32.