Thomas van Trolleybus
UNIVERZITA BLBŮ
Kapitola XXXV
Překvapivě chladnou nocí nastupujícího léta se k areálu kolejí blížily tři postavy. Zatímco noc pomalu ztrácela svoji sílu, nad třemi navrátilci do lůna akademické půdy vládl alkohol pevnou a nehynoucí rukou. I přes těžkou lihovou oponu však ke třem párům uší pronikl zoufalý výkřik vycházející z parku před kolejemi.
„Hele, ty vole, asi vražda,“ zamumlal Kryštof.
„Spíš bych hádal, že Mrazík právě ojíždí svoji poslední univerzitní oběť,“ oponoval Tony.
„Jelikož ovšem už přefiknul všechny baby, šuká teďka v křoví Dementěnka…“ rozesmála Martina svérázná představa zneužívaného vedoucího koleje.
Vtom se bolestivý výkřik ozval přímo z blízkého křoví, odkud vzápětí vyběhl mladík se zkrvavenou tváří a chytil Kryštofa za ruku: „Pomoc, zachraňte mě! Je to blázen, chce mě snad zabít!!“
„Co?? Kdo?“ vystřízlivěl závratnou rychlostí Tony.
„Zatáhl mě do keřů a chtěl peníze…“ soukal ze sebe zbitý nešťastník, když ze křoví vyrazil další člověk a vrhl se na potlučeného nebožáka.
„To je ten kretén Michalski!“ vykřikl Martin zděšeně.
„Svině, naval prachy,“ sípal zuřivec a začal svoji oběť škrtit.
„Čas na čestnej boj přijde příště,“ zahučel Kryštof a nakopl útočníka vší silou zezadu do rozkroku. Michalski se s výkřikem zhroutil a zůstal s bolestným kňučením ležet na chladném asfaltu.
„Zdrháme!“ zavelel Tony a čtveřice prchala směrem ke vchodu do koleje…
Zatímco přepadený, z něhož se vyklubal student prvního ročníku univerzity, smýval krev z tváří, popisoval Kryštof Tonymu a Martinovi vysokoškolskou kariéru zuřivého útočníka.
Manfred Michalski pocházel z česko-polského pohraničí a jeho zjevení na univerzitě bylo šokem pro přednášející i studenty. Akademický sbor byl konsternován Michalského německo-polským dialektem, v němž bylo značně obtížné nalézt alespoň ojedinělá česká slova. Student navíc evidentně pobral od přírody mnohem více fyzické než mentální kondice a jméno Michalski napsané na termínu zkoušky bylo pro examinátory noční můrou.
Studenti pak záhy na vlastních tělesných schránkách poznali svérázné metody společenské konverzace, které Manfred zřejmě absorboval ve svém rodišti osídleném spíše horníky a hutníky než učiteli a inženýry. Základním diskusním prvkem byl úder do libovolné, pokud možno co nejbolestivější části těla a blok sedmého patra koleje se tak na dva semestry změnil v kasárna, v nichž šikana tvrdě vstoupila do života zděšených vysokoškoláků. Stejně jako při mazácké vojně zavírali oči důstojníci, odmítalo i vedení kolejí řešit veškeré stížnosti s odkazem na dospělost ubytovaných studentů a tyranovo vtíravě líbivé vystupování vůči zaměstnancům Správy kolejí zajišťovalo násilníkovi další beztrestné terorizování fyzicky slabších kolegů.
O osudu akademického sadisty, ne neprávem přezdívaného Mad-Fred, tak rozhodly až dva faktory, na jejichž ovlivnění hrubá fyzická síla nepostačovala. Po mnoha katastrofických pokusech o vykonání zkoušek byl neúspěšný student vyloučen z univerzity a přišel tím i o možnost vstupu na vysokoškolské koleje. Druhým důležitým okamžikem v Mad-Fredově životě byla zarytá touha realizovat sadistické pudy na bývalých spolužácích, kteří si dovolili pokračovat ve studiu, a to především v přítmí parku před budovami kolejí. Několik úspěšných přepadení a oloupení procházejících podnapilých studentů dodalo agresivnímu maniakovi odvahu a jeho návštěvy v univerzitním městě nabíraly na četnosti. Pomyslná klec spadla v okamžiku, kdy jeden z přepadených oproti lupičovým předpokladům nezamířil s pláčem na kolej, nýbrž na nedalekou policejní stanici, jejíž osazenstvo zjistilo drobnou nesrovnalost: přepadený nebyl studentem, nýbrž o dva bloky dále bydlícím důchodcem…
Zatímco Kryštof vyprávěl, přepadený nešťastník odmítl nabízenou pomoc i svědectví na policii a odešel si léčit rány do svého pokoje.
„Boží mlýny sice melou blbě, ale přece,“ konstatoval o několik měsíců později se zadostiučiněním Kryštof, když k němu už po odchodu z vysoké školy dorazila zvěst o nepodmíněném trestu po neúspěšného studenta a lupiče.